Shánět × schánět

Během psaní textu se můžeme celkem často setkat se slovem, které se jinak vyslovuje a jinak píše. Jedním z příkladů tohoto jevu je sloveso shánět, při jehož vyslovení slyšíme ch. Pravopisně správně je ovšem pouze varianta shánět.

Ověřit si to můžeme utvořením vidového protějšku (v tomto případě dokonavého slovesa), kterým je sloveso sehnat. Zde již vidíme, že se ve slově nevyskytuje ch, nýbrž h, a proto tam ch nemůžeme napsat.

Příklady užití slovesa „shánět“ ve větách:

  • Dnes půjdeme shánět papír do sběru.
  • Ty ses snad zbláznil! Kde to teď budeme shánět?
  • Nevíš, kde je máma? Sháním ji po celém městě.

Pomůcka, jak zjistit správný pravopis slovesa „shánět“

Výše uvedené odstavce již zmínily, že si lze správný pravopis slova shánět snadno ověřit prostřednictvím vidové dvojice. Jak ji ale utvoříme? Jednou z mluvnických kategorií sloves je takzvaný vid. V češtině rozlišujeme vid dokonavý a nedokonavý, které společně utváří právě vidovou dvojici.

V prvním kroku tedy musíme poznat, zda se jedná o vid dokonavý, nebo nedokonavý. Na to existuje jednoduchá postup:

  1. Převedeme sloveso do infinitivu (t na konci).
  2. Před sloveso v infinitivu vložíme pomocné sloveso budu (případně budeme, budete atd.).
  3. Pokud utvořené spojení slov dává ve větě smysl, pak se jedná o vid nedokonavý – děj ještě nebyl dokončen. V případě, že spojení slov ve větě smysl nedává, jedná se o vid dokonavý.

Příklady: Doplaval > doplavat (infinitiv od doplaval) > budu doplavat > dvojice nedává smysl, jedná se o vid dokonavý.

Plaval > plavat > budu plavat > dvojice dává smysl, jedná se o vid nedokonavý.

Postup si ještě aplikujeme na případ shánět x schánět.

Shánět > budu shánět > dává smysl = vid nedokonavý. Hledáme tedy sloveso dokonavé (sloveso u něhož přidání pomocného budu nebude dávat smysl), v tomto případě sehnat > budu sehnat > nedává smysl = vid dokonavý.

Ztratit × stratit

Pravopis slovesa ztratit x stratit je jednou z nejčastějších gramatických chyb vůbec. Ačkoli nás může výslovnost tohoto slova trochu zmást, zůstává jedinou správnou variantou ztratit, tedy se z.

Odůvodnění přitom můžeme hledat v klasické poučce pro psaní s/z, kdy se při změně stavu píše z – něco jsem měl a pak jsem to ztratil = změna stavu. Viz například vlhnoutzvlhnout, potitzpotit. Současně se jedná o vidové dvojice, u kterých platí pravidlo, že pokud se přidáním předpony změní původně nedokonavé sloveso na dokonavé, píšeme ho se z.

Příklady užití slovesa „ztratit“ ve větách:

  • Ztratil se v lese.
  • Nikdy tě nechci ztratit.
  • Maminka ztratila peněženku.

Pomůcka, jak zjistit správný pravopis slovesa „ztratit“

Pro zjištění správného pravopisu s/z můžeme využít zmíněné vlastnosti vidových dvojic, kdy se předpona z ve slovech objevuje v případech, kde se původní nedokonavý vid změní na dokonavý.

Zda je sloveso nedokonavé, nebo nedokonavé zjistíme následujícím způsobem:

  1. Převedeme slovese do infinitivního tvaru (pil > pít).
  2. Před infinitiv vložíme pomocné sloveso budu (budu pít).
  3. Pokud spojení dává ve větě smysl jedná se o vid nedokonavý (budu pít > dává smysl = vid nedokonavý). Pokud spojení ve větě smysl nedává, je sloveso dokonavé (budu dopít > nedává ve větě smysl = vid dokonavý).

Například: moknout > budu moknout = nedokonavé sloveso > přidáme předponu z = zmoknout > budu zmoknout = dokonavé sloveso. Z původně nedokonavého slovesa přidáním předpony vzniklo sloveso dokonavé = píšeme z.

Jednoduší × jednodušší

V praxi se můžeme setkat s oběma tvary – jednodušší i jednoduší. Každý z nich se však váže k jinému významu, a proto je nelze zaměňovat.

Jednoduší

V obou případech se jedná o přídavná jména utvořená od tvaru jednoduchý. Slovo jednoduší ovšem označuje člověka, který není úplně bystrý či nemá všeobecný rozhled a spojuje se s 1. a 5. pádem množného čísla u mužského rodu životného.

Příklady užití slova „jednoduší“ ve větách:

  • Někteří muži jsou skutečně jednoduší.
  • Jednoduší partneři mnohdy ve vztahu neocení snahu o kulturní zážitek.
  • Jednoduší lidé mohou hůř shánět práci.

Jednodušší

Oproti tomu přídavné jméno jednodušší vzniklo jako druhý stupeň z přídavného jména jednoduchý: jednoduchý > jednodušší > nejjednodušší. Používá se tedy zejména ve větách, kde něco porovnáváme a kde chceme poukázat na to, že je jedna věc snazší než druhá.

Příklady užití slova „jednodušší“ ve větách:

  • Ten úkol by jednodušší, než jsem si myslel.
  • Letošní maturita byla jednodušší než ty předešlé.
  • Čeština je mnohem jednodušší než matematika.

S sebou × sebou

Pravopis slov s sebou x sebou je úzce spojen se znalostí významu věty neboli jejím kontextem. V praxi se totiž můžeme setkat s oběma výrazy, přičemž je vždy správně pouze jeden z nich. Je tedy důležité rozumět smyslu obou variant.

S sebou

Výraz s sebou by se měl podle pravidel českého pravopisu vyskytovat pouze ve smyslu vzít si něco s sebou. Pojí se tak se 7. pádem (s kým, čím?) – Vezmi si s (kým, čím?) sebou láhev.

Příklady užití výrazu „s sebou“ ve větách:

  • Vezmi si s sebou ručník!
  • Bráška si s sebou na dovolenou vzal svého plyšáka.
  • Na exkurzi budeme pracovat s pracovním listem. Vezměte si s sebou psací potřeby.

Sebou

Varianta sebou (bez předložky) se oproti tomu využívá při popisu pohybu těla. Specifické je pak jeho použití pro vyjádření souhlasu nebo jistoty – „Půjdete s námi večer do kina?“ „Samo sebou!“

Příklady užití výrazu „sebou“ ve větách:

  • Kapr sebou mrskal na stole.
  • Hni sebou! Už teď jdeme pozdě!
  • Byl sám sebou překvapený.

Přes × přez

Český pravopis v sobě ukrývá spoustu záludností a výjimek, které mohou leckterým studujícím i pracujícím snadno zamotat hlavu. Mnohdy se přitom jedná o zdánlivě jednoduchá slova, jako je například právě výraz přes x přez.

Tato předložka se typicky pojí se 4. pádem (vidím koho, co?) jmen a ve všech případech se píše se s, tedy přes.

Příklady užití předložky „přes“ ve větách:

  • Přes řeknu jsme přešli, aniž bychom se namočili.
  • Mikinu si přehodil přes ruku.
  • Záleží mi na nich i přes to příkoří, které mi způsobili.

Na co si dát při psaní předložky „přes“ pozor

Podobně jako v angličtině se i v češtině některá slova vyslovují jinak, než píší. Nenechme se tedy nachytat výslovností [přez] a zapamatujme si, že jedinou správnou variantou je zde psaní s. To stejné platí pro slovo přese, ačkoli slyšíme [přeze].

Standard × standart

Čeština je krásný jazyk s bohatou slovní zásobou. Skrývá však v sobě spoustu specifik a výjimek, s jejichž pravopisem mohou mít problém i zkušenější uživatelé. Záludné může být mimo jiné i psaní předpon (obvykle s/z) a přípon. Jedním z příkladů časté chyby v příponách je pak dvojice slov standard x standart.

K nalezení správné koncovky nám mnohdy může pomoci utvoření množného čísla, skloňování nebo časování, případně převod na jiný slovní druh (například z podstatného jména udělat jméno přídavné):

  1. p. standard            standardy
  2. p. standardu        standardů
  3. p. standardu        standardům
  4. p. standard            standardy
  5. p. standarde        standardy
  6. p. standardu        standardech
  7. p. standardem     standardy

Standart (podstatné jméno) > standardní (přídavné jméno)

Jedinou správnou variantou je zde proto varianta standard – s koncovkou d.

Příklady užití výrazu „standard“ ve větách:

  • Váš kolega nastavil vysoký standard.
  • Dbáme na dodržování standardů, které napomáhají efektivitě.
  • Fotbalista se dostal do standardní situace.

Původ slova „standard“

Podstatné jméno standard se do české slovní zásoby dostalo převzetím z angličtiny. Slovo standard používáme pro vyjádření nějaké úrovně nebo kvality. Volně by se tak dalo vysvětlit jako obvyklá úroveň a kvalita výrobků čili norma.

Na co si dát při psaní slova „standard“ pozor

Bohatá slovní zásoba češtiny obsahuje řadu slov, která se podobně píší a liší významem. Takové výrazy se mohou snadno splést, jelikož máme zafixováno, že jsme „to slovo už takhle napsané někdy viděli“.

V případě dvojice tvarů standard x standart je to podstatné jméno standarta – vlajka prezidenta nebo vojenských jednotek. Měli bychom tak vnímat rozdíly mezi oběma výrazy a při pravopisu se vždy řídit celou větou.

Příklady užití slova „standarta“ ve větách:

  • Během návštěvy Prahy jsme potkali limuzínu se standartou prezidenta České republiky.
  • Vojenský útvar bedlivě hlídal svou standartu.
  • Musím si už konečně zapamatovat, jaký je rozdíl mezi standardem a standartou.

Vzpomněl × vzpoměl

Pravopis mě/mně může podobně jako předpony s/z zamotat hlavu leckterému uživateli češtiny. Častou chybou zde bývá například dvojice vzpomněl x vzpoměl.

Správné užití hláskových skupin mně/mě si můžeme snadno ověřit utvořením jiného tvaru slova (převedením na jiný slovní druh nebo číslo, případně skloňováním a časováním). Pokud se v některém z těchto tvarů objevuje současně m i n, píšeme mně, v opačném případě mě.

U slovesa vzpomněl x vzpoměl můžeme takto využít infinitiv (vzpomenout), vidový protějšek slovesa (vzpomínat) nebo převod na podstatné jméno (vzpomínka). Ve všech třech případech vidíme, že se zde nachází m i n, takže píšeme mně. Správnou variantou dvojice vzpomněl x vzpoměl je tedy vzpomněl.

Poučku můžeme využít i u dalších slov: pomněnkapominoutzapomněl zapomenout domněnkadomnívat se a podobně.

Příklady užití slovesa „vzpomněl“ ve větách:

  • Vzpomněl si na mě, až když mu bylo nejhůř.
  • Petr si vzpomněl, že musí napsat domácí úkol.
  • To sis vzpomněla brzo!

Skloubit × zkloubit

Správný pravopis předpon s a z může v mnoha případech potrápit i zdatnější uživatele češtiny. S častou chybou se můžeme setkat například u dvojice slov skloubit x zkloubit. Která z těchto variant je správná?

Při psaní s a z na začátcích slov můžeme využít dvě následující pomůcky:

  • pokud se jedná o směr dohromady nebo dolů > píšeme s,
  • pokud se jedná o změnu stavu > píšeme z.

Sloveso skloubit x zkloubit používáme ve smyslu něco spojit. Jedná se tedy o směr dohromady, a proto je jedinou správnou možností varianta se s – skloubit.

Příklady užití slovesa „skloubit ve větách“:

  • Povedlo se mi skloubit příjemné s užitečným.
  • Budeme to muset nějak skloubit.
  • Babička skloubila ruce, zvedla hlavu k nebi a zvolala: „Za co mě trestáš?“.

Dýško × díško

Slovo dýško vzniklo zkrácením původního výrazu „diškrece“ neboli spropitné. Počeštění se přitom dotklo i změny pravopisu i/y, kdy se původní i změnilo na y.

V tomto případě se tedy řídíme pravidly tvrdých a měkkých souhlásek. D patří mezi tvrdé souhlásky (H, CH, K, R, D, T, N) a proto ve slově dýško píšeme y.

Příklady užití slova „dýško“ ve větách:

  • Jako číšník nemám vysoký plat, ale můžu si nechávat dýško.
  • Jaké jsi mu za tu pizzu nechal dýško?
  • Ten servis je perfektní! Zaslouží si vysoké dýško!

Původ a význam slova „dýško“

Slovo diškrece vychází z německého „diskretion“ čili diskrétnost. Dýško, diškrece nebo také tuzér přitom označují částku, kterou například v restauraci platíme nad uvedenou cenu. Je to tedy určitý projev náklonnosti a pochvala za dobře uvařené jídlo či příjemné vystupování personálu.

Svatba × svadba

Mnoho Čechů se při pravopisu řídí tím, jak se slova vyslovují – slyším p píšu p. Tato metoda ovšem mnohdy nefunguje s vznikají tak zbytečné gramatické chyby. Jedním z těchto případů je i podstatné jméno svatba x svadba.

Pokud si spisovnou formou nejsme jistí, může nám pomoci utvoření jiného tvaru – převedení na jiný slovní druh (podstatné jméno > přídavné jméno), příbuzné slovo nebo skloňování a časování.

V případě dvojice svatba x svadba můžeme využít příbuzné slovo svatebčané či převedení původního podstatného jména na jméno přídavné:

svatba > svatební

Z obou výrazů pak můžeme vyčíst, že se zde žádné d nevyskytuje a správnou variantou je jedině svatba.

Příklady užití slova „svatba“ větách:

  • Viděli jste ten nový film: „Svatba ve třech“?
  • Svatebčané již dorazili do obřadní síně.
  • Nevěsta měla nádhernou svatební kytici.