Častým dilematem uživatelů češtiny bývá pravopis dvojice výrazů samozřejmě x samozdřejmě. K rozlišení správné varianty přitom mnohdy využíváme pomůcku „vyslovení nahlas“, díky které získáme tvar [samozdřejmě]. Je to ale správně?
Není. Samotná výslovnost nestačí, jelikož může být ovlivněna například přízvukem nebo nesprávnou artikulací. Jedinou správnou variantou je tedy v tomto případě tvar samozřejmě. Jak to zjistíme?
Zde nám bohužel nepomůže skloňování ani převod do jiného slovního druhu. Musíme se tak zamyslet nad tím, jak slovo vzniklo. U dvojice samozřejmě x samozdřejmě se jedná o skládání. Konkrétně složení zájmena sám a přídavného jména zřejmý.
Když tato slova spojíme dohromady: sám + zřejmý = samozřejmý, tak vidíme, že se d ani v jedné části nevyskytuje. Nemůžeme ho tam tedy napsat.
Příklady užití slova „samozřejmě“ ve větách:
- Přišel samozřejmě pozdě.
- Nesmíš mě brát jako samozřejmost.
- Odradil mne jeho samozřejmý přístup.
Na co si dát při psaní slova „samozřejmě“ pozor
Podobně jako se v textu můžeme setkat s chybným tvarem samozdřejmě, je možné také narazit na výraz samozdřejmně nebo samozřejmně. Obě varianty jsou špatně, což lze celkem snadno ověřit prostřednictvím utvoření přídavného jména – samozřejmý.
Přídavné jméno n neobsahuje, tudíž ho při psaní podstatného jména (samozřejmě) nemůžeme přidávat. Jiný případ by bylo slovo, které m i n obsahuje.
Když například chceme napsat větu: „Zapomněl jsem si sešit.“, můžeme si pravopis slova zapomněl ověřit prostřednictvím slovesa zapomenout – vidíme, že je zde m i n, a proto je píšeme ve všech příbuzných slovech.