Čeština je krásný jazyk s bohatou slovní zásobou. Skrývá však v sobě spoustu specifik a výjimek, s jejichž pravopisem mohou mít problém i zkušenější uživatelé. Záludné může být mimo jiné i psaní předpon (obvykle s/z) a přípon. Jedním z příkladů časté chyby v příponách je pak dvojice slov standard x standart.
K nalezení správné koncovky nám mnohdy může pomoci utvoření množného čísla, skloňování nebo časování, případně převod na jiný slovní druh (například z podstatného jména udělat jméno přídavné):
- p. standard standardy
- p. standardu standardů
- p. standardu standardům
- p. standard standardy
- p. standarde standardy
- p. standardu standardech
- p. standardem standardy
Standart (podstatné jméno) > standardní (přídavné jméno)
Jedinou správnou variantou je zde proto varianta standard – s koncovkou d.
Příklady užití výrazu „standard“ ve větách:
- Váš kolega nastavil vysoký standard.
- Dbáme na dodržování standardů, které napomáhají efektivitě.
- Fotbalista se dostal do standardní situace.
Původ slova „standard“
Podstatné jméno standard se do české slovní zásoby dostalo převzetím z angličtiny. Slovo standard používáme pro vyjádření nějaké úrovně nebo kvality. Volně by se tak dalo vysvětlit jako obvyklá úroveň a kvalita výrobků čili norma.
Na co si dát při psaní slova „standard“ pozor
Bohatá slovní zásoba češtiny obsahuje řadu slov, která se podobně píší a liší významem. Takové výrazy se mohou snadno splést, jelikož máme zafixováno, že jsme „to slovo už takhle napsané někdy viděli“.
V případě dvojice tvarů standard x standart je to podstatné jméno standarta – vlajka prezidenta nebo vojenských jednotek. Měli bychom tak vnímat rozdíly mezi oběma výrazy a při pravopisu se vždy řídit celou větou.
Příklady užití slova „standarta“ ve větách:
- Během návštěvy Prahy jsme potkali limuzínu se standartou prezidenta České republiky.
- Vojenský útvar bedlivě hlídal svou standartu.
- Musím si už konečně zapamatovat, jaký je rozdíl mezi standardem a standartou.